Poslední květnová středa začala svěžím deštíkem, ale přesto se parta nadšených vodáků odrazila od schodů do školy a vydala se na vlak, vlakem do Mimoně a odtud pěšky lesem do zapomenutých Hradčan. Občas hřmělo, sem tam káplo, ale jinak to ještě celkem šlo. Na místním rybníce jsme prohnali lodě a osvěžili své vodácké umění, pádlování, kormidlování, zalamování i dlouhé oblouky. A kdo nedal včas kontra, nezastavil. Došlo dokonce i na odvážné koupání, rozhodně však ne na příjemné opalování.
Večer jsme osídlili nedalekou skautskou základnu, vyšplhali se na Hradčanskou vyhlídku, zahráli si šplhovku a při večerním dešti několik dalších vypečených her v chatě. Noc byla dlouhá!!! Většinou noci nejsou tak dlouhé, protože třeba i spíte, ale tato noc byla ve znamení smíchu, povídání, bloudění kolem stanů a možná lepší nevědět, co všechno se ještě dělo.
Ve čtvrtek ráno jsme sbalili saky paky a v devět hodin už oblékali vesty na břehu řeky v nedalekém Borečku. Zatažená obloha držela vodu silou vůle, chladný vzduch odrazoval vodáky od koupání, přesto, že voda v řece měla jistě větší teplotu něž vzduch. První pauzu si zmoklá parta udělala uprostřed meandrů, kde Fanda rozdělal a kvalitně udržoval středně velký oheň. To už ale pršelo zhusta a teplota neustále klesala. Právě proto obdivuji všechny účastníky zájezdu, protože si nikdo nestěžoval, snad jen Matěj Hasič trochu brečel, že chce maminku. Zvládli jsme houštiny, ale do Brenné dojeli úplně nažmach.
Mrazivá noční předpověď nás donutila kurz přerušit. Jsme ale opravdu rád, že naše škola má velkou základnu šikovných vodáků a už začínám plánovat příští ročník vodáckého kurzu na nějaké vzdálenější řece, kde svítí slunce celé dny.
Zdeněk Šmída
